Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pravdivé povídání o koních

 

Vážné i nevážné povídání o koních

aneb

Jak to s nimi doopravdy je

 

„Ať nám koně jdou“ (ale ať moc rychle neběží)."

Tak, a je to tady. Před domem zastavil džíp s typickým přívěsem, ozvalo se zatroubení, a když jsem vyšel ven, viděl jsem, jak se otvírají zadní dveře a vystupuje KŮŇ. Teď již bývalý majitel mi vrazil vodítko a prohlásil, že spěchá. Duchapřítomně jsem koníkovi nabídl kousek mrkve, které jsem měl plné kapsy, a opatrně jej vedl do stáje. Bude se mu u mě líbit? Bude mě mít rád? S uspokojením jsem sledoval, jak si vzal seno a začal spokojeně přežvykovat. Okouzleně jsem se na něj díval a vzpomínal, co tomu předcházelo.

Spousta přečtených knížek, spousta povídání s koňáky s různým zaměřením, spousta příprav. Zajištění sena, slámy, jádra, napájení, odvozu hnoje atd. Takřka rok přemýšlení a kalkulace, jestli si to vůbec můžu dovolit. Nejen finančně, ale i časově, znalostmi a tak. Ale když člověk opravdu něco chce... Pak jsem rozhodil sítě a začal objíždět místa, kde byl nějaký koník na prodej. Začal jsem hledat toho pravého. Neměl jsem jasnou představu, co vlastně chci. Vyslechl jsem si plno různých rad typu ,z kobyly můžeš mít hříbě´, ,hřebec má svoji osobnost´, ,u valacha se snoubí ušlechtilost hřebce a mírnost klisny´, ,kup si appaloosu – je učenlivá a odolná´, ,kup si plnokrevníka – je rychlý´, ,kup si hannoveráka – výborně skáče´, ,kup si araba – je inteligentní a vytrvalý´. Totéž o barvě a věku...

V jedné stáji u Brna byl na prodej angloarab za slušnou cenu, ale připadal mi malý a plachý. Ve vedlejší stáji se pásla tmavě hnědá kobylka, na kterou jsem se zašel podívat, už jen z toho důvodu, že každý kůň je krásný. Přišla ke mně a začala mě očichávat a když mi položila hlavu na rameno, tak mi bylo jasné, že tahle a žádná jiná. I když byla starší a dražší než ten valášek, tak jsem měl pocit, že si mě prostě vybrala, a jak ji zaplatím, je jen a jen můj problém. S majitelem jsme se domluvili na splátkách a teď tady stála a já na ni civěl a do nekonečna přemýšlel, jestli má a bude mít vše, co potřebuje. Když udělala do rohu hromádku tuhých koblížků, tak jsem odborně usoudil, že žádnou koliku nemá. Vybral jsem je do koleček a nechal ji chvíli o samotě. Skoro celých 5 minut. Dnes už vím, že Dona – tak se jmenuje, ze mne musela být prvních pár dní na nervy. Chodil jsem k ní co čtvrt hodiny, v noci po hodině. Žere dost, není nemocná, není jí smutno, má dobrou náladu. Druhý den odpoledne přišla památná chvíle. Usoudil jsem, že nastal pravý čas na procházku, aby se princezna seznámila s okolím.

 

„Když se setkáš s jakýmkoliv problémem, uvědom si, jak by ho asi vyřešil Old Shatterhand.“

Plný elánu, optimismu a pýchy jsem ji pomalu vyvedl ze stáje a důstojně jsme vyšli směrem k lesu. To, že mi čas od času šlápla na nohu, chvíli poklusávala přede mnou, chvíli jsem ji musel táhnout, jsem moc neřešil. Těšily mě udivené pohledy sousedů a připadal jsem si jako velký koňák. Byl leden, všude sníh a dost pod nulou. Pořádně jsem se oblékl, mobil s sebou, kdyby nastaly potíže. Všechno šlo dobře až do okamžiku, kdy mě napadlo, že má malá možná žízeň. Zavedl jsem ji k napůl zamrzlé Rokytné a čekal, že se způsobně napije. Dona se chvíli dívala na řeku a kry, které se tam líně ploužily, načež udělala něco, co jsem absolutně nečekal. Mohutným skokem se mi vytrhla z ruky a skočila do řeky. V první chvíli mě napadlo, že chce spáchat sebevraždu utopením, než si  asi uprostřed řeky začala kopat předními kopyty vodu na břicho a slastně funět.  Zůstal jsem stát na břehu úplně zkoprnělý a jen jsem zoufale volal: „Dono, Donečko, vrať se, ke mně“ a mával jsem mrkví jako o život a nic. Dona se po mně znechuceně ohlédla a vyběhla z řeky. To by bylo celkem fajn, kdyby si k tomu nevybrala druhý břeh. Pohodlným klusem s volně plandajícím vodítkem začala mizet směrem zřejmě k Neumětelům. V totální panice jsem se začal svlékat – ledvinku, bundu, svetr, mikinu, triko, boty a kalhoty. Trošku jsem se zarazila ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že mám sice teplé Jégrovo spodní prádlo, ale pod ním už žádné slipy. Nebyl čas na hrdinství, a tak jsem si nechal jen ponožky (kdyby byly na dně řeky střepy) a odvážně se vnořil do vln. Řeka mi připadala jako nedůležitá překážka, zimu jsem necítil. Vyškrábal jsem se na břeh a v dálce viděl, jak si koník vesele utíká a občas si hodí zadkem. Dal jsem se do pronásledování, jak mě Pán Bůh stvořil. Bylo tam jen pole a nějaké remízky, nikde nikdo, jinak by mě zavřeli za nemístné obnažování. Ponožky se v řece natáhly vodou a zajímavě pleskaly o zamrzlou zem. V té chvíli jel po poli traktor, koně neviděl, protože byl za mírným kopečkem, a viděl nahého chlapa, jak běží v ponožkách v lednu ze všech sil přes pole. Díval se po mně tak intenzívně, že málem sjel s traktorem do řeky sám.  Postupně jsem ale Donu doháněl. Hlavou mi běžely všechny poučky o chytání koní: pomalu, z boku, klidný hlas, žádné prudké pohyby atd. Dona nechávala mezi námi asi 10 metrů odstup, sem tam se na mě podívala a usmála se a když jsem se přiblížil, tak poodběhla. Dostali jsme se do patové situace, ale byla na tom líp, protože jí evidentně nebyla zima. Ve chvíli, kdy jsem začal pomalu modrat a pověstná klidná slova jsem cedil mezi cvakajícími zuby, jí to přestalo bavit.  Zůstala stát a znechuceně trhala zbytky suché trávy. Posledním zoufalým skokem jsem chytil konec vodítka s tím, že už ho prostě nikdy nepustím. Dona stála klidně a dívala se na mě s výrazem: Myslela jsem, že máš větší smysl pro humor. Nechala se odvést k brodu, nějak jsem se oblékl a vydali jsme po tmě k domovu. Byl to jeden z nejdelších kilometrů mého života. Zavedl jsem ji do stáje, uvařil si horký čaj s rumem (míň čaje, víc rumu) a po večerním krmení zalezl do postele a přemýšlel jsem, jestli umřu nebo dostanu jenom zápal plic. Další den ráno jsem se přesvědčil, že žiju a světe div se, neměl jsem ani rýmu.

 

"Rychlejší koně, mladší ženský, starší whisky a víc peněz."

Jak jsem tak chodil co chvíli do stáje koníka hladit a rozmazlovat a poslouchat, jak chroupá, tak se mi stalo, že jsem nezavřel pořádně vrata. Dona usoudila, že 8 hodin večer je optimální čas na procházku a noblesně vykráčela ven. Já v závěsu za ní, opět ve stresu, v pantoflích, ale už oblečený. Na straně u stáje nebylo místo, a tak jsem ji převedl na druhou stranu silnice s tím, že ji tam otočím a za ohlávku odvedu zpět. Jenže v ten moment začalo hustě sněžit, sníh se začal na silnici rozpouštět a milá Dona nechtěla za živého boha vkročit na mokrý lesklý asfalt. Po 20 minutách mi došlo, že mám opět problém. Zoufale jsem přemlouval kolemjdoucí, ať mi ji na chvíli podrží, že si jen zaskočím naproti pro vodítko. Nikdy bych nevěřil, že se na vesnici tolik lidí bojí koní. Možná to také považovali za skrytou kameru. Nakonec se jeden podnapilý pán uvolil, že mi ji podrží. Přiběhl jsem s vodítkem, mrkví a pocitem, že mám vyhráno. Pán se odpotácel svojí cestou a já vydal přísný rozkaz: „A jdeme!“ A nestalo se nic. Dona mi dala jasně najevo, že prostě NE, že se jí tam líbí a já že buď můžu stát u ní nebo si jít kam chci. Jako by mi chtěla říct, že ona mě tam nedrží. Sněžení zesílilo a já se marně snažil vymyslet, co podniknu dál. Jako záchrana z čistého nebe ze za mnou ozval jen malinko výsměšný hlas: „Nepotřebujete pomoct? Dívám se na vás z asi hodinu z okna a marně přemýšlím, co tady vlastně nacvičujete.“ A s posledními zbytky důstojnosti jsem odvětil, že bych opravdu pomocí nepohrdl. Pán vzal koně za vodítko, lehce ho plácl, trhl vodítkem a přivedl ho rovnou do stáje. Nepřipadal jsem si jako koňák, ale jako vůl. Na svoji obhajobu jsem začal něco blekotat o Parelliho metodě, načež mi bylo odpovězeno, že není nad Parelliho kopanec v pravý čas. S tím jsem nemohl ovšem souhlasit, protože jsem byl plný ideálů a přesvědčení, že koně nikdy neuhodím. Se sousedem Járou jsme si dali svařák a na mé zvídavé otázky ,Co že ví o koních´ mi prozradil, že pracuje jako trenér jezdců a koní u jízdní policie. A je dvojnásobný mistr republiky v parkuru. Povídali jsme si hodně přes půlnoc a hodně mých názorů mi vyvrátil. Nabídl mi, že mě bude učit jezdit na koni, ne se jen vozit, což jsem s povděkem přijal. Netušil jsem, co takový výcvik obnáší, a že jsem si právě na sebe upletl bič.

 

„I vzal Alláh hrst větru a stvořil tvora, kterému řekl: Nebude nad tebe krásnějšího a rychlejšího.“

A přišel čas prvních vyjížděk. Z westernovým sedlem, rajtkami a kloboukem dle motta ,Image je na nic´ jsem vyrazil dobývat okolní polňačky. Úplně první vyjížďka trvala asi 6 minut, protože za vesnicí Dona usoudila, že se nemá nic přehánět a že by to pro dnešek stačilo. Otočila se a navzdory mým protestům a prosbám se vydala zpět k domovu. Šel jsem si postěžovat k sousedovi a ten mi dopručil výbornou věc – jezdecký bičík. Opravdu jsem ho použil a pohled Dony by se dal přeložit asi jako ,Jsi normální? Tak tohle bylo naposled! Ještě jednou to uděláš a uvidíš!´ Nicméně šla a to občas i tam, kam jsem chtěl já. Na mé druhé vyjížďce jsme se s Járou potkali. On mě zastavil a s upřímným zájmem se zeptal, jak to že jsem ještě na živu. To, že sedím shrbeně, nemám prošlápnuté paty a dělám spoustu dalších chyb, by se dalo ještě pochopit, ale proč mám povolené otěže (zahozené cajky)? Vysvětlil jsem mu, že takhle mě to naučili v oddíle, kam jsem se učil jezdit, a že jsme jezdili i do terénu a tak. Odpověděl mi, že to je celkem jasné. Žádný majitel nechce, aby mu zákazníci kazili zvířata tím, že jim budou škubat v hubě, když stejně půjdou za prvním koněm v lotu. Ale samotný jezdec na koni si koleduje o průšvih. Načež se zmínil ještě o sebrání koně, sbalení a došlapování, a to už jsem vůbec nevěděl, o čem mluví. Další den mě vzal na lonž – prý mi dá hodinu. Po 15 minutách jsem ho prosil, abych mohl slézt, po 20 minutá jsem začal přemýšlet o jiném sportu a začal toho člověka nenávidět. Přišlo mi nefér, že zatím co já bojuju o holý život, on se královsky baví a ještě na mě řve ze země jako tygr. Po třetím pádu jsem se pokusil namítnout, že chyba bude možná v koni, ať si na něj sedne on. V průběhu 5 minut mi dokázal, že Dona umí obraty jak kolem zádě, tak kolem předku, předvedl mi lehký a pracovní cval a klus a při tom se neobtěžoval dát ani nohy do třmenů. Shodli jsme se oba na tom, že chyba nebude zřejmě v koni.

Ten večer jsem spal jako zabitý.

Mé další vyjížďky se nesly v duchu úspěchů a proher, nasedání a pádů. Po jednom zvlášť hezkém pádu (ryba po hlavě vpřed tak, že mi uždění zůstalo v ruce) si Dona řekla, že ji to už nebaví a namířila si to domů. Poměrně rychle jsem pochopil, že cválajícího koně nedohoním. Opět mě zachránil Jára, kterému jsem volal na mobil, že mi utekl kůň. Šel mu naproti a když jsem asi za 20 minut doběhl, tak mi ho předal a jenom kroutil hlavou. Všiml si taky, že kobyla žádá, prý na jaře je to silnější než jindy a bude asi tak týden protivná. Na další vyjížďce jsem to zjistil sám. Odmítla bez zjevného důvodu jít cestou, kterou jsme chodívali, točila se, couvala. Až pod bičíkem jsem ji dostal tam, kam jsem chtěl.

Další prubířský kámen byl brod, kudy jsme často taky chodili. Tam to nešlo po dobrém, ani po zlém. Po 15 minutách jsem ji začal dost důrazně pobízet bičíkem (a to že koně nikdy neuhodím), ale ani to nepomohlo. Už jsem to chtěl vzdát s vědomím, že jak ji tam jednou nedostanu, neuposlechne ani příště. Najednou se bez pobídek rozešla a graciézně přebrodila s tím pohledem ,Vždyť se tak moc nestalo´. Byl jsem na pokraji infarktu. Zastavili jsme u hospůdky, kde byla zahrádka. Povolil jsem sedlo, přivázal ji ke kůlu a šel si koupit pití. Za 2 minuty jsem vrátil, milá Dona tancovala po dvoře, kůl kolem krku a střecha, kterou kůl podpíral, ležela na zemi. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale v té hospůdce již ku podivu nejsme vítanými hosty.

 

„Kůň je život a život je kůň.“

Další věc, která mě jako hrdého chovatele koně překvapila, bylo to, že lidé se s ohledem na vztah ke koním dělí na dvě kategorie: jedni koně nekriticky zbožňují, dávají mu lidské vlastnosti, tvrdí, že jim rozumí každé slovo, ti druzí stejně nekriticky koně nenávidí. Na jednu z našich oblíbených stezek postavili značku, kde jsme já s Donou namalovaní na zákazové značce. Slyšel jsem, že někdo dokonce dal po listí kousky dřeva s hřebíkem se špičkou nahoru. Spousta lidí zase nemá vůbec žádný respekt, sápou se po koních, hladí je po nozdrách, nejlépe s dítětem v náručí, aby koníčkovi udělalo malá. Dítě mu strká prsty do nozder, do očí a diví se, že kůň ustupuje z dosahu. Taky se mi stalo, že jsem vedl roční hříbě na vodítku a za námi šel tatínek asi s tříletým dítětem. Doběhl nás ze zadu a beze slov ho posadil na koně. Asi je to jeden ze způsobů obsedání koně, ale i když nepoužívám sprostá slova, tak jsem si hned na několik vzpomněl. Běžně mi chodí cizí lidi do stáje a hladí koně nebo je krmí čerstvým chlebem. Časem asi každý majitel koní získá averzi vůči „milovníků koní“. Jiná kapitola jsou holky do 15 let, kterými se každá stáj hemží. Nikdo neví proč, ale je to tak.

Když máte vlastního koně, zákonitě se tak stanete veterinářem. Potkalo to i mne, ať už se jednalo o podlomy, nateklé šlachy, bolavá záda nebo jen malé oděrky. Časem se člověk pustí i do odčervování a píchání injekcí. A neméně důležité je psychické zdraví koně. Když jsem si po čase přivedl přibližně ročního koníka Lucka, tak se se mnou Dona týden nebavila. Stála uprostřed boxu a tvářila se schlíple, asi jako smutný osel. Nepomohly pamlsky, mazlení, zkrátka nic. Dnes nevidí Lukáše 5 minut a je schopná box rozkopat. S Lukášem, jako už s „druhým dítětem“ jsem už nedělal takové ciráty a nechal jsem ho v klidu vyspat. Ale byla s ním legrace, zvláště v počátku. Vpadl do naší stáje a vnesl nový vítr. Měl pocit, že je stále na hříbárně a musí si vybojovat svoje místo. Dona mu to vysvětlila jednou pro vždy ve výběhu, mně to trvalo déle, než pochopil, že musí poslouchat. Když jsem učil chodit na vodítku, tak sem tam hodil „hřebčí krk“, hurá na zadní a kopyta létala. Tady by ani ten nezapřísáhlejší milovník koní nezkoušel milé slovo a pohlazení. Když jde proti vám na zemi kůň na zadních, máte pocit, že měří aspoň 5 metrů. Dnes už jsme kamarádi, ale vzpomínky na to, co tehdy vyváděl, mám pořád v živé paměti. Důvěrněji jsem mu říkal honební kůň, protože jsem ho pořád někde honil. Taky mě párkrát vlekl po zemi za sebou na vodítku, a to byl jízda!

Postupné zvedání noh na čištění nám celkem šlo, ale jenom celkem. Když přijel kovář na strouhání kopyt, bylo veselo. Lukáš byl hravý a bujný, takže kovářovi brzy tekla krev a nervy. Nevím, jestli jste někdy viděli FAKT naštvaného kováře. Není to nic příjemného. Začal ho mlátit rašplí tak, že při nápřahu jsem koupil do hlavy i já. Jára, který to sledoval z povzdálí, se zlomil v pase a řehtal se 10 minut opravdu jako kůň. Nicméně Lukášek byl vystrouhaný a od té doby dává nohy na slovní povel. I moje místní malé pomocnice se mu nebojí vyčistit kopyta. Časem jsem zjistil, že na Donu jako na ženskou stačí zvednout hlas, ale Luckyna je třeba plesknout, zvlášť když touží někoho ochutnávat zubama.

 

„Nejkrásnější pohled je z koňského hřbetu (máš-li čas se dívat).“

Lukáš jako puberťák byl iniciátorem těch nejbláznivějších nápadů. Nechal jsem je s Donou jednou ve výběhu a koně nikde. Ohrada zavřená. Hned mě napadlo něco o zlodějích koní. Objevil jsem však koňské stopy vedoucí do hlubokého lesa. Jako pilný čtenář indiánek jsem se po nich vydal. Volal jsem, prosil a nadával. Začalo se stmívat, a tak jsem pátrání odložil na ráno. Prožil jsem bezesnou noc a ještě za šera vyrazil na lov. Stopy vedly křížem krážem, sem tam hromádka trusu, ale koně nikde. Odpoledne jsem to vzdal a vydal se na policii nahlásit ztrátu koní. Uvedl jsem to slovy, že to není vtip. Celkem mě přikvapili, a to hned dvakrát. Prý už o tom vědí, volala jim železniční policie z Bránic, že koně běhají po kolejích a v tunelech a vlaky na Znojmo nabírají zpoždění. Z houkání lokomotivy si moc nedělají (taky jsem je to učil, jako přecházet koleje). Železničáři také vyslali drezínu, ale to už byli miláčci pryč. To bude drahý, pomyslel jsem si. Načež mi policisté sdělili, že mi pomoci nemohou, ale ať jim dám občanku, že pokud koně něco způsobí, tak to zaplatím nebo odsedím. Vydal jsem se na další pátrací pochod. Ten den jsem snad ušel 40 km. S koníky jsem se už pomalu loučil, když v tom telefon. Volal mi Jára, že koně přišli domů, ale ne do stáje, ale do nejméně přehledné zatáčky před hospodou a že se jim tam moc líbí. Řehtali na třetího koně, který byl ustájený u této zatáčky a evidentně jim nevadilo, že z jedné strany stojí kamion a z druhé linkový autobus. Štamgasti měli přilepené nosy na oknech a sledovali, co se bude dít. Splavený jsem doběhl, rozehnal dav lidí a oba útěkáře odvedl domů. Hladoví, špinaví, žízniví, ale spokojení, jak jsme se všichni tři pěkně proběhli. Měl jsem víc štěstí než rozumu, že se nic nestalo. „A taková to byla klidná vesnička“, povzdechla si paní hospodská,

 

„Království za koně (a pivo za korunu).“

Jak jsem říkal, neuznávám, když se zvířatům dávají lidské vlastnosti. Nicméně určitou míru poťouchlosti a poněkud zvrácený smysl pro humor musím těm svým broučkům přiznat. Když mi naposled praskl podbřišák a s přihlouplým výrazem a sedlem mezi nohama jsem se ocitl na zemi, tak bych odpřísáhl, že se Dona smála. Ani se jí nedivím, ale mně do smíchu moc nebylo. Nejvíc se smála, když jsem zkoušel elegantní seskok předem před početnějším publikem a podjely mi na blátě nohy a skončil jsem v nedůstojné poloze v sedě v kaluži. Taky si se mnou občas hraje ve výběhu na honěnou a přesně pozná, kdy pospíchám. Jednou byla na volno ve velké poloprázdné letní zahrádce, kde si mladý pár objednal smažený sýr. Dona se pásla stranou, nikoho si zvlášť nevšímala, děti jí běhaly našíř i nadél pod nohama. Z ničeho nic překročila nejmenší dítě a nenápadně se přišla podívat ke stolu. Nenápadně se mladíkovi natáhla přes rameno a bez ptaní si vzala jeho smažák. Se zvířetem, které váží tři čtvrtě tuny, se nedá moc diskutovat. Mladík, aby zachoval tvář před dívkou, se tomu poněkud křečovitě zasmál, dojedl hranolky, zaplatil a šli. Dělal jsem, že ke mně ten kůň nepatří a že mám na sobě v červenci rajtky a vysoké boty, aby mi nebyla zima. Z příhody v hospodě jsem byl poněkud vystresovaný, tak jsem zajel na louku kousek od pláže, kde se koupaly a opalovaly rodinky s dětmi. Seskočil jsem s koně, nechal ho pást, díval jsem se do sluníčka a nikoho jsem si nevšímal. Stáli jsme asi 50 m od pláže, to kdyby kůň udělal hromádku, aby nebyl zbytečný problém. Jak už to tak bývá, kde se vzala tu se vzala, objevila se malá, tak 6letá holčička. Slušně pozdravila a prý jak se koník jmenuje a jestli si ho může pohladit a tak. Byla upovídaná a její rodiče s pár přáteli leželi na dohled od nás, ale neslyšeli, co si povídáme. Protože mám panickou hrůzu z klíšťat, tak jsem jí položil nevinnou otázku, jestli jsou tam klíšťata. Děvčátko udělalo pro mě naprosto nepochopitelnou věc: zvedlo si šatičky nad hlavu (pod nimi nic neměla) a začala mi prstem na svém těle ukazovat, kde všude měla tohle léto klíště. Okamžitě ve mně hrklo a podíval jsem se po jejích rodičích a ostatních lidech, kteří byli na této pláži, a pomalu se zvedali. Okamžitě mě napadlo, že některé věci prostě nevysvětlím a než stačím cokoliv říct, tak mě umlátí. Na nic jsem nečekal a po vzoru westernových jezdců jsem naskočil na koně a rychlým cvalem zmizel. Ani bych se nedivil, kdyby mi dali přes držku, protože z jejich pohledů to muselo vypadat tak, že jsem děvčátko přemlouval, aby si vyhrnulo šatičky. Zastavil jsem se až doma...

Dona také dost nesnáší, když si jí člověk nevšímá. To mě buď olízne nebo dostanu čenichem herdu do zad. Lukášek je zase takové telátko. Lekne se kusu papíru, ale odvážně jde do všeho, kam se mu ukáže.

Měl jsem Donu na volno a na Luckym jsem seděl a chtěl jsem obejít řekou padlý strom. Běžně tam bývá tak půl metru vody. Po vydatných deštích tam byla z ničeho nic dvoumetrová díra. Místo brodění jsme plavili a Lukáš tam zajel až po uši. Postavil jsem se do třmenů, chytil se hřívy a nechal to něm, aby si to vyřešil. Bravurně to zvládl, doplaval na břeh, Dona se na nás ze břehu dívala se svým výrazem ,Já jsem vám to říkala´. Dojel jsem domů jako vodník a zase jsem jednou neměl pocit opravdového kovboje.

 Lukášek je odvážný, ale při obsedání tak odvážný nebyl. Já koneckonců také ne. Když jsem položil opatrně na hřbet podsedlovou deku (navajo), tak mi předvedl docela slušné rodeo. Když jsem byl schopen upevnit mu sedlo, tak mě nenapadlo nic lepšího, než že na něm pojedu z ohrady domů. Na Doně seděl další jezdec. Nechal jsem Lucka na ohlávce a vodítku, že půjdeme krokem za starším koněm. Je to asi 500 metrů, žádný problém. Lukášek je však duch závodivý, Donu lehce přecválal a já se stal pasažérem na prakticky neovladatelném koni. Rodinky s dětmi volaly: „To je krásný koníček. A jak pěkně utíká. A jak dělá koníček?“ Zatímco já jsem na ně řval: „Z cesty, já toho koně neřídím!“ Rodinky skákaly do polí i s kočárky. Jak jsem tenkrát zastavil, ani nevím.

 

„Zachraňte koně!“

Největší stres jsem svým koním způsobil, když jsem se ujal zatoulaného kotěte. Bylo malé, bezbranné, vděčné a z koní mělo hrůzu. Mělo. Jak mě neustále následovalo, kam jsem se hnul, tak zákonitě začalo chodit i ke koním. Kotě brzo usoudilo, že jsem si koně pořídil, aby si mělo s kým hrát. Nejdříve jsem potají zjistil, že jezdí ve stáji na Lukáškovi. Ochočilo si ho velice rychle. Když si ho chtěl Lukáš přátelsky očichat, tak se postavilo na zadní a Luckyna vyfackovalo. K Doně má větší respekt, ale běžně spí na její ranní dávce sena, ze které Dona žere. Když se probudí a zjistí, že Doně čouhá s huby stéblo sena, tak neodolá a začne si s ním hrát. Totéž s ocasem u obou koní. Lukáš to bere jako nutné zlo, Donu to přivádí k šílenství. Nikdy kotěti ale neublížili.

Stejně tak asi poznají, že mají na hřbetě děti nebo nejisté jezdce. Jednou jsem vozil pár dětí na táboře, paní vedoucí si to taky chtěla vyzkoušet – prý jedno kolečko. S koně už neslezla a děti mohly naříkat jak chtěly. Stejně mí rodiče se v relativně pozdním věku do koní zamilovali a pilně se učí vysedávat a čistit kopyta. A koně jsou jako beránci. Z pár známých jsem také udělal jezdce proti jejich vůli, mnohokrát jsem slyšel ve cvalu voláni: „Já tě zabiju, jestli to přežiju!“ Samozřejmě jsem měl pár pádů svých i mých přátel.

Na jedné vyjížďce jsem jel s kamarádem na Templštýn. Jel jsem první na Luckym a při změně tempa jsem vždy zvedal ruku, aby věděl, že se něco bude dít a aby se připravil. Celkem to šlo, ale kamarád celou cestu namítal, že jeho kůň dělá to samé jako můj kůň, že je to jako v cirkuse na ponících a tak. Tak jsem ho pustil před sebe, že bude jako „master“. V pomalém pohodlném „hopity-hopity“ cvalu, vidím, jak zvedá ruku, říkám si: „Fajn, půjdeme do klusu, je tam kolmo k nám asfaltka, je fakt dobrej.“ Dívám se dál, co se bude dít, a přemýšlím o tom, že to nechává na poslední chvíli. Asfaltka se blíží a master se začíná v sedle povážlivě kymácet. „Nepadej!“, volám na něj, ale neposlechl a plavným kotoulem vpřed opustil sedlo. Vyhnul jsem se mu a začal nahánět Donu, která získala dojem, že je ten pravý čas na to, aby se pořádně proběhla. Po pár set metrech jsem ji chytil. Jdu mu naproti a ona povídá: „Víš, já jsem tě slyšel, jak na mě voláš ,nepadej´. To bylo přesně to, co jsem v té chvíli potřeboval slyšet.“ Odnesl to bez zranění, ale vůbec celou vyjížďku vypadal rozkošně. Protože si vzal v sedlovně místo chapsů, pro které jsem ho poslal, zateplováky na koně. Což jsem mu pochopitelně řekl, až jsme byli doma s nevinnou otázkou, jestli mu nebylo teplo na nohy.

Jarouš, můj cvičitel a trapitel spadl v práci tak nešikovně s koně, že má naštíplou holenní kost a chodí o berlích. Dal jsem mu přezdívku Skippy. Jak já jsem ho nenáviděl při vysedání bez třmenů, při cvalu na lonží s rukama v bok a v jiných vypečených cvicích. Kolikrát jsem sebou švihl na kruhu, to se ani nedá spočítat. A můj velký guru vždycky jen suše prohlásil: „To nebyla chyba ani koně, ani cvičitele. A nedívej se na westerny a dělej, co ti říkám!“ Jeho smích mi zní v uších pořád. Mám podezření, že má v povaze určitý perverzní rys. To se mu to machruje, když to umí! Marně žadoním na lonži, ať na mě nepoužívá policejní brutalitu. Teď aspoň 3 měsíce na koně nesedne, tak o nich spolu aspoň mluvíme. Typická posedlost.

 

„Kůň je kůň, kůň chce svý.“

Vždycky jsem si představoval, že až budu mít vlastního koně, tak budu chodit v upnutých džínách, s flanelkou a šátkem kolem krku. Běhám v montérkách a roztrhané mikině. Snil jsem o tom, že vychovám výborného koně typu Pharlap, budu chodit po závodištích s takovým tím kloboučkem a doutníkem a trousit rozumy typu ,barva netahá´,  ,bílé nohy, hotové neštěstí´ apod. Taky že 3 bílé nohy mívají královští koně. Ty má právě Dona a vypadá tak, pokud se zrovna netváří jako mula. Stejně má každý majitel svoje koně nejkrásnější, nejchytřejší a nejhodnější. Asi jako mám každá máma své dítě. I když jako kdejaká máma i kdejaký chovatel by nejraději toho svého miláčka zabil.

Nejen kůň, ale i jezdec potřebuje své. Po nějaké době se snadno zapomíná, jak se dá „maturovat“ nad užděním, jaký byl úspěch dát poprvé koni ohlávku nebo i dokonce sám koně nasedlat. Po určitých zkušenostech vám to připadá naprosto samozřejmé a tím víc nechápete, jak to může někomu nejít. Když jsem přišel úplně poprvé do stáje, tak mi koně nasedlala asi 10letá dívčina naprosto přirozené a rychle. Teď, když už to trošku umím, tak se snažím být trpělivý, ale někdy lidé neúmyslně tak koně trápí, že si je raději nastrojím sám. Nemůžu vidět klasické lámání uší do nátýlníku, rvaní udidla přes zuby. To je nejjistější způsob jak koně odnaučit, aby stál při sedlání a uždění. Když člověk sedí 5 x týdně na koni, tak mu pochopitelně nedělá problémy koně nauzdit a nasedlat, a začnou mu poučky o ježdění dávat smysl. Nechápu, jak se dá vysedávat mimo rytmus, zaklánět se nebo předklánět, nemít prošláplé paty. Holeně létají dopředu dozadu, ruce nahoru dolů. Rychle zapomíná na své začátky a jen se diví. Zákonitě dochází k tomu, že nerad svoje koně půjčuje, protože vidí, jak trpí, že je bolí záda a brání se všemožně další nepříjemné vyjížďce. To ale neplatí pro komerční stáje, kde mají provozní koně a půjčují je jako motorky nebo horská kola. Taky mi zazvonili lidé, že už jezdili na koních a ať jim je půjčím, že pojedou do lesa. Zachoval jsem klid, zavedl je do sedlovny, ukázal jim sedla a uždění a že dobře, ať si koně nastrojí a můžou jet. Ve stáji prohlásili: „Jé, ti jsou velcí!“ Vylezlo z nich, že jeli na pouti na ponících asi 10 min.

Jsou i jiné případy. Přišla dívka, že na koni jezdila, ale je to dávno, že by šla na jízdárnu. Po pár minutách jsem poznal, že to umí. Řekla, že jako malá jezdila voltyž závodně, a v terénu jsem měl co dělat, abych jí stačil. Ovšem těch prvních typů je víc.

Stalo se mi i to, že jedna jezdkyně si nebyla schopna zapamatovat, ze které strany se nasedá a sesedá a čekala na ostatní, aby to udělala stejně jako ostatní. Prasklo to, až když začala strkat místo levé pravou nohu do třmenů. Já jsem zase poměrně dlouho úspěšně kamufloval, že neumím cválat v sedě, v pracovním cvalu. Vždycky jsem se snažil, aby to tak jako vypadalo, ale stál jsem přitom ve třmenech. Až si toho jednou všiml při jedné vyjížďce vedoucí lotu. Zastavil, vzal si mě stranou, nacválal vedle mě a řval na mě: „Sedni si do toho sedla nebo tě zabiju.“ Tak jsem se lekl, že jsem si sedl a ono to najednou šlo. Měl jsem z toho takovou radost, že jsem seděl pořád a na jednom kopečku se mě cvičitel ptal: „Tak co, seděl jsi?“ A já s radostí řekl, že ano. No, bylo to zase špatně, protože do kopce se stojí.

Když jsem se přišel učit do jedné komerční stáje, tak jsem byl velký hrdina. Ne na jízdárnu, ale hned do terénu. V kroku to celkem šlo, klus ze mě pomalu, ale jistě vytřásal duši, a když koně poprvé nacválali, tak jsem si myslel, že se splašili a už se nikdy nezastaví. Takovou rychlost jsem opravdu nečekal. Křečovitě jsem se držel hřívy, slzy mi lítaly z očí, měl jsem nudli u nosu a jediný pocit z toho, byl pocit štěstí, že jsem to přežil. Po časem jsem pochopil, že cval je droga, ale není účelem hnát se bezhlavě po lesích, ale je daleko příjemnější, pohodlnější a hlavně bezpečnější cválat si v klídku. Ovšem to přišlo daleko později. Byl jsem vděčný, že můžu chodit na jízdárnu, chodím tam i teď a doporučuji to všem.

Nechápal jsem ani, proč je potřeba zabránit koni, aby s jezdcem na hřbetě ve sněhu, v písku nebo vodě začal hrabat přední nohou. Měli jsme pauzu v zimě na sněhu a kůň začal hrabat. Já myslel, že si vyhrabává trávu zpod sněhu. Master na mě křiknul, ať mu zvednu hlavu a nedovolím mu to, ale v ten moment si se mnou kůň lehl. Nevěřil bych, jak jsem vlastně rychlý a mrštný a jak jsem z rychle sjel, aby mi nezůstala noha ve třmenu. Celé skupině se to pochopitelně ohromně líbilo. Vyslechl jsem spoustu poznámek typu, že bych měl zhubnout, že jsem rozsedl koně. Ono takhle není moc příjemné nechat se odložit do řeky, zvláště pak třeba v listopadu.

 

„Kůň bez jezdce je pořád kůň, ale jezdec bez koně je jen člověk.“

Zase nastal podzim. Dny jsou stále kratší, cesty rozbahněné a plné spadeného listí. Koně neklidní, skoro jako na jaře. Už jsem si vyzkoušel, že když prchajícího koně chytnete za ocas, zdaleka není vyhráno, pokud ovšem neumíte cválat stejně rychle jako váš kůň. Na mokrém listí to koním klouže, což jsem zjistil při cvalu do mírného kopečku, kde jsme sebou s Lukášem oba dva řízli, ani jsme nevěděli jak. Byl to běžný pád bez zranění. Za námi jedoucí jezdkyně na Doně se lekla a spadla taky, celkem zbytečně. A rázem jsme byli oba bez koně. Ocasy nahoru a hurá co nejdál a nejrychleji od nás. Vzdal jsem hold panu Bellovi, že vymyslel telefon, a panu Mobilovi, že ho zmenšil a odpojil od drátů, a volal SOS sousedovi Skippymu. Koně běželi bezpečně domů, sice bez zranění, ale taky bez třmenů, takže hodinová vyjížďka vyšla na hodně peněz. Soused je ustájil, já jsem doběhl na pokraji kolapsu a koně se tvářili jakoby nic, že šli prostě napřed. Ponaučení které z toho vyplývá: Po blátě a ledu jít raději v kroku, nejlíp s nohama ze třmenů, právě pro případ pádu. Nepřeceňovat svoje síly, jde doslova o zdraví oběma. Další nebezpečnou, ale běžnou situací je to, že jezdec, který jezdí o 14 dní déle než vy, má tendenci radit a opravovat, což by ještě šlo, nebo – nedej bože - se předvádět. Když jsem jednou dělal chytrého, tak jsme stáli asi pod dvoumetrovou mezí a já ukazoval ostatním, jak si stoupnout do třmenů, přidržet se třeba hřívy nebo martingalu a že pro koně je přirozenější kopeček vyběhnout než vyjít. V té chvíli Lukášek ze samé radosti hodil zadkem a já jsem hodil klasickou rybku po hlavě. Když tedy předklon, tak ramena dozadu, jinak budete v blátě sbírat pošramocenou sebedůvěru. Spadnout se dá i v kroku i ve stoje.

Všichni koňáci v okolí se pochopitelně dříve nebo později poznají. A také jsem viděl zubožené koně, které si někdo koupí, nemá na ně čas, peníze, znalosti ani zkušenosti. Kůň stojí týden ve stáji, v sobotu jede na hodinu ven – v kroku a aby nebyl bujný, tak se skoro nekrmí. Většinou se ty koně pak prodají, protože jsou „zlí“. Láska je fajn věc, ale sama o sobě nestačí. Jezdectví je plné článků o dívenkách, které mají 12 let a touží po koni, ale už méně článků je o tom, že je to drží tak do patnácti. A je škoda, že pubertou majitele nejvíce trpí kůň, který za nic nemůže. Je možná lepší koupit si knížku o koních a živé morče.

Jistě jsou i světlé výjimky, např. můj soused Skippy. V práci jezdí 15 koní a nelenil a domů si koupil šestnáctého. Mladého hřebečka, se kterým teď zažívá pikantní příhody. Učí se kůň od něj i on od koně a je radost se na ně dívat, když předvádí na návsi rodeo.

 

„Kůň, který žere, nekouše.“

Přivezl jsem si 6měsíční hříbátko, kobylku Dayrellu, a učil jsem ji klasicky chodit na vodítku, zastavovat, otáčet se apod. Taky jsem ji chtěl naučit, aby zůstala na délku vodítka stát a na povel přišla ke mně. Byl červenec, horký den, tak jsem měl na sobě jen triko a kraťasy. Vzal jsem si před dům židli, na které jsem seděl, a snažil se, aby kůň klidně stál. Na pokyn měl přijít ke mně a dostat pamlsek. Všechno šlo dobře až do chvíle, kdy hříbátko zjistilo, že pamlsek dostane pokaždé, když ke mně přijde. Bez pokynu se rozešlo k židli, na které jsem seděl, a kopýtko položilo na hranu židle, asi tak centimetr od nejintimnějších míst. Cítil jsem se v tu chvíli jako nějaký filmový hrdina, po kterém leze chřestýš. Musel jsem zachovat klid a koně nevylekat a jemně ho posunout zpět. Přesně, jak to bývá v těch filmech, mi tekly čůrky potu po čele.

 

...Věřím, že mě hodně veselých a zajímavých příhod s koňmi ještě čeká, tak je budu průběžně dopisovat.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Bývalej koňák

(Náčelník, 27. 4. 2016 21:29)

hej; Ty jsi fakt spisovatel!!. Dobrý, dobrý... :-)). Radek